MORAVSKÁ FILHARMONIE

25.10.2016 19:30

ŠUMPERK, Dům kultury - Velký sál - vstupné 150,-Kč

VSTUPENKY JE MOŽNÉ ZAKOUPIT VÝHRADNĚ V PŘEDPRODEJI V DK ŠUMPERK

 

Program a účinkující:

W. A. Mozart       Kouzelná flétna předehra k opeře
W. A. Mozart       Andante C dur pro flétnu a orchestr KV. 315
A. Vivaldi           Koncert D dur pro kytaru a orchestr RV. 93
F. Carulli            Dvojkoncert pro flétnu, kytaru a orchestr
______________________________________________  
B. Smetana        Tři tance z opery Prodaná nevěsta 
A. Dvořák           Slovanské tance č. 8, 10, 15

Sólisté                 Miriam Rodriguez Brüllová (Slovensko) kytara

                           Massimo Mercelli (Itálie) flétna

Dirigent                Petr Vronský

 

Premiéra Kouzelné flétny, poslední opery Wolfganga Amadea Mozarta (1756-1791), se uskutečnila 30. září 1791, tedy pouhé dva měsíce před skladatelovou předčasnou smrtí. V Divadle Na Vídeňce (tehdy na vídeňském předměstí) ji dirigoval sám autor, Královnu noci zpívala jeho švagrová Josepha Hofer a roli Papagena libretista opery a ředitel divadla Emanuel Schikaneder. Kouzelná flétna je singspiel, tedy zpěvohra, v té době populární žánr, ve kterém se střídají zpěvná čísla s mluvenými dialogy v německém jazyce. Po premiéře se Mozart účastnil provedení opery téměř denně a byl spokojen s rostoucí odezvou publika, hold mu vzdal i dvorní skladatel Salieri. Během prvního roku byla opera provedena stokrát, avšak tohoto úspěchu se už autor nedožil. V souvislosti s Kouzelnou flétnou vznikla i známá konspirační teorie o Mozartově smrti. Otrávili jej prý svobodní zednáři, protože v díle plném zednářské symboliky poodhalil skladatel příliš mnoho z jejich tajných rituálů. Mozart sice členem lóže opravdu byl, teorie o vraždě se ale samozřejmě na pravdě nezakládá.                                                                       

V říjnu 1777 navštívil Mozart Mannheim, v té době významné hudební centrum s jedním z nejlepších orchestrů v Evropě. Nizozemský lékař a amatérský flétnista Ferdinand Dejean si zde u něj objednal sedm skladeb. Mozart však nakonec dodal pouze čtyři, jeden koncert byl navíc pouhou úpravou staršího díla. Ze slíbené odměny 200 guldenů tak nakonec dostal méně než polovinu. Andante C dur je pravděpodobně alternativní střední větou Koncertu pro flétnu č. 1 G dur anebo může jít o část další zamýšlené skladby pro Dejeana, jež nakonec dokončena nebyla. Podle korespondence s otcem Mozart prý flétnu nesnášel a nerad pro ni komponoval, dle znalců se však jednalo spíše o výmluvu a na objednaných dílech se mu jednoduše nechtělo pracovat.

Hudba Antonia Vivaldiho (1678-1741) byla v Čechách známá a populární už za jeho života. V divadle hraběte Šporka bylo provedeno šest skladatelových oper, z toho dvě premiéry, a hraběti Morzinovi, jehož kapelu při koncertech v Itálii Vivaldi řídil, je dokonce věnována nejslavnější sbírka obsahující i Čtvero ročních dob. Třetím českým šlechticem podporujícím Antonia Vivaldiho, byl Jan Josef z Vrtby. Skladatel pro něj napsal dvanáct koncertů a zřejmě též šestici triových sonát, ze kterých se dochovaly pouze dvě. Jedním z děl napsaných pro Vrtbyho je Koncert D dur pro loutnu, jež vznikl kolem roku 1730, kdy Vivaldi pravděpodobně pobýval v Praze. Dnes se při provedení tohoto díla místo loutny často používá kytara.

Neapolský rodák Ferdinando Carulli (1770-1841) byl původně violoncellistou a kytaru, nástroj, pro který pak celý život komponoval, objevil až ve dvaceti letech. Jelikož v této době nebyl v Neapoli žádný učitel kytarové hry, Carulli vyvinul svůj vlastní styl. Koncertoval pak po celé Evropě a nakonec se trvale usadil v Paříži, kde vyučoval a také provozoval nakladatelství. Ve spolupráci s francouzským nástrojářem René Lacôtem vytvořil desetistrunnou kytaru, tzv. décacorde. Napsal více než čtyři sta skladeb, Koncert pro flétnu, kytaru a smyčce G dur je jedním z jeho nejpopulárnějších děl.

Prodanou nevěstu původně zamýšlel libretista Karel Sabina pouze jako jednoaktovou operetu, což Bedřich Smetana (1824-1884) odmítl. První, ještě dvojaktová verze opery, byla dokončena v březnu 1866 a neobsahovala zatím žádné tance, zato měla spoustu mluvených recitativů a podobala se tak singspielu. Premiéru měla 30. května v Prozatímním divadle a návštěvnost byla slabá. Pro říjnové uvedení, jehož se účastnil i císař, přidal skladatel narychlo Tanec cikánů, který převzal ze své první opery Braniboři v Čechách, protože pro vídeňskou honoraci byla opera bez baletu nemyslitelná. Pro plánované provedení v Paříži, ze kterého nakonec sešlo, přepracoval Smetana Prodanou nevěstu nejzásadněji. Rozvrstvil ji do třech dějství, vybavil třemi tanci (polka, furiant, skočná) a přidal pijácký sbor i árii Mařenky, pořád zde však byly i mluvené části. Takto se opera v Praze hrála až do roku 1870. Poslední verze vznikla pro uvedení v Petrohradě. Skladatel seškrtal mluvené slovo a nahradil ho zpívanými recitativy, vyřadil kuplet principála a Esmeraldy, jež byl považován za nevhodný a čísla seřadil do dnes známé podoby. Tato finální verze byla 25. září 1870 uvedena v Praze, v Petrohradě pak v lednu příštího roku.

Za vznikem Slovanských tanců Antonína Dvořáka (1841-1904) stojí jeho berlínský nakladatel Simrock, který vycítil skladatelův komerční potenciál a vyzval jej, aby napsal díla v podobném duchu, jako úspěšné Moravské dvojzpěvy. Požadoval nějaké české tance jako protipól Uherských tanců Brahmsových. Původní verze byla určena pro čtyřruční klavír, v té době velmi populární v měšťanských salonech, ale ještě v průběhu kompozice autor tance též instrumentoval. Na rozdíl od Brahmse, který použil variace existujících lidových nápěvů, vytvořil Dvořák témata vlastní. Orchestrální verze se okamžitě stala velmi populární. Už v prvním roce byly tance hrány nejenom v Praze, ale též v Berlíně, Drážďanech, Hamburku, Londýně, Nice, New Yorku, či Bostonu a Dvořákovi dopomohly ke světovému věhlasu. Po osmiletém přemlouvání skladatel nakonec svolil i k napsání druhé řady tanců, ve které přibyly i další taneční typy: k polce, skočné, sousedské, furiantu a dumce se připojila česká špacírka, polská polonéza, srbské kolo a moravsko-slovenský odzemek. Odlišný je též charakter hudby, kompozice mají širší paletu nálad, rozmanitější témata i rafinovanější orchestraci.

text: Peter Marek

Moravská filharmonie patří k předním a nejstarším symfonickým orchestrům v České republice. Sídlí v Olomouci, v historické metropoli Moravy. Toto starobylé a univerzitní město je významným vzdělanostním, kulturním a uměleckým střediskem celé střední Moravy. Při rozdělení České republiky do regionů se Olomouc stala centrem Olomouckého kraje.

V čele Moravské filharmonie stály významné osobnosti české hudební kultury, za jejím dirigentským pultem se střídali přední světoví dirigenti, např. O. Klemperer, A. Janson, Lord Yehudí Menuhin, V. Neumann, L. Pešek a další. Jejími hosty byli významní instrumentalisté, např. S. Richter, I. Oistrach, G. Kremer, S. Ishikawa, P. Fournier, D. Šafrán, A. Navarra, J, Suk, V. Hudeček, J. Carreras, A. Baltsa a mnoho dalších.

Za více než 70 let svého působení si Moravská filharmonie vytvořila mimořádně rozsáhlý a rozmanitý repertoár. Orchestr věnuje pozornost velkým tvůrcům světové hudby 19. a 20. století. Je samozřejmé, že Moravská filharmonie patří k autentickým interpretům klasiků české národní hudební kultury – A. Dvořáka, B. Smetany, L. Janáčka a B. Martinů.

Moravská filharmonie intenzívně propaguje soudobou českou i světovou hudební tvorbu, o čemž svědčí, že již premiérovala více než 250 novinek. V poslední době se Moravská filharmonie specializuje na CD nahrávky hudby soudobých autorů.

S velkým ohlasem vystupovala v převážné většině evropských států, do mnoha míst v zahraničí se vrací pro velký ohlas obecenstva i kritiky opakovaně téměř každý rok. Zúčastnila se významných mezinárodních hudebních festivalů, např. v Řecku, Německu, Španělsku, Francii, Itálii, Rakousku.

Moravská filharmonie je kulturní institucí, která se podílí na organizaci uměleckého a koncertního života v Olomouci. Je organizátorem a pořadatelem hudebního festivalu Dvořákova Olomouc a Mezinárodního varhanního festivalu. Pravidelně pořádá i Mezinárodní dirigentské kurzy.

 

Šéfdirigentem orchestru je Petr Vronský, původně úspěšný houslista (vítěz soutěže Beethovenův Hradec 1964). Svou dirigentskou dráhu v roce 1971 v plzeňské opeře, odkud přešel v roce 1974 do Ústí nad Labem jako šéf operního souboru. Pro jeho umělecký rozvoj byly důležité úspěchy v dirigentských soutěžích v Olomouci (1970), Besançonu (1971) a v Berlíně v soutěži H. von Karajana (1973). V roce 1978 se stal dirigentem a v letech 1983–1991 šéfdirigentem Státní filharmonie Brno, s níž hostoval v mnoha zemích Evropy a v Japonsku. V letech 2002–2005 byl šéfdirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava, s níž absolvoval řadu zahraničních turné (např. Japonsko, Španělsko, Rakousko, Německo, Polsko).

Pravidelně diriguje přední světové orchestry včetně Antverpského královského filharmonického orchestru, Berlínských symfoniků, Devlet Senfoni Orchestrasi Istanbul, Metropolitan Orchestra Tokyo, Filharmonického orchestru Rio de Janeiro, Mnichovského rozhlasového orchestru, Petrohradského filharmonického orchestru atd.

Spolupracuje také s Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a s operními scénami doma (Národní divadlo Praha, Státní opera Praha, Janáčkova opera Brno, Divadlo J. K. Tyla Plzeň) i v zahraničí (Kammeroper Wien, Dance Theatre Haag). V sezoně 2009/2010 navázal spolupráci s Jerusalem Symphony Orchestra, s nímž provedl koncerty v Jeruzalémě a Tel Avivu.

Jeho široký repertoár zahrnuje přes 200 klasických, moderních, operních a symfonických děl. Je považován za všestranného dirigenta širokého záběru. Zajímavá a bohatá, kritiky vysoce ceněná je i Vronského diskografie.

Od sezony 2005/2006 je šéfdirigentem Moravské filharmonie Olomouc a působí jako docent oboru dirigování na hudební fakultě pražské AMU.

 

Slovenská kytaristka Miriam Rodriguez Brüllová študovala na Štátnom konzervatóriu a Vysokej škole múzických umení v Bratislave (bakalársky diplom). Magisterský diplom získala roku 2001 v Kanade na Université du Québec à Montréal a na Université Laval v Quebecu pod vedením špičkového gitaristu Alvara Pierriho. U toho istého profesora sa v rokoch 2002   - 2003 zdokonaľovala v interpretačnom umení v rámci postgraduálneho štúdia na Universität für Musik und darstellende Kunst vo Viedni.

Získala najvyššie ocenenia na gitarových súťažiach na Slovensku, ako aj vo Viedni, Kutnej Hore a nemeckom Weikersheime.

Vystúpila ako sólistka renomovaných dirigentov s viacerými známymi hudobnými telesami, napr. s Jerusalem Symphony Orchestra, Brandenburgisches Staatsorchester, Orchestra Fondazione Arena di Verona, Orchestra Sinfonica di Roma, Orquesta Filarmónica de Bogotá, Universal Philharmonic Orchestra South Korea, Virtuosi di Praga, Talichovým komorným orchestrom, Virtuosi Pragenses, Symfonickým orchestrom Slovenského rozhlasu, Filharmóniou Bohuslava Martinů, Severočeskou filharmóniou, s orchestrom Cappella Istropolitana, Štátnym komorným orchestrom Žilina, komorným orchestrom Classical Music Maniacs, so Zemlinského kvartetom, Stamicovým kvartetom, Slovenským kvartetom a ďalšími.

Predstavila sa v známych koncertných sálach ako napríklad v pražskom Rudolfine, berlínskom Konzerthause, veronskom Teatro Filarmonico, rímskom Auditorium Conciliazione, kórejskom Seongnam Art Center a ďalších.

Okrem vystúpení na Slovensku hrala v mnohých štátoch Európy, v Južnej Amerike, Ázii a v Kanade. Intenzívne sa venuje aj komornej hre v rozličných zoskupeniach s poprednými slovenskými, českými a maďarskými umelcami.

Nahráva pre Slovenský rozhlas, PragaDigitals (Francúzsko) a Pavlík Records (Slovensko). Je iniciátorkou a umeleckou riaditeľkou medzinárodného hudobného festivalu Bratislavská komorná gitara založeného roku 2005 (teraz Concerti per tutti).

Pedagogicky pôsobila na Universität für Musik und darstellende Kunst vo Viedni. Hrá na nástroji od svetoznámeho nemeckého majstra Gernota Wagnera.

 

Italský flétnista Massimo Marcelli získal diplom na Conservatorio G.B. Martini of Bologna již ve velmi mladém věku. Studoval u známých flétnistů Maxence Larrieua a Andrého Jauneta. Již v devatenácti letech se stal prvním flétnistou Teatro La Fenice of Venice a získal cenu ‘Francesco Cilea Prize’ v mezinárodní soutěži International Competition ‘Giornate Musicali’ and the Stresa International Competition.

Pravidelně vystupuje vnejvýznamnějších koncertních halách světa – newyorské Carnegie Hall, mnichovském Herculessaal, Teatro Colón (Kolumbovo divadlo) v Buenos Aires, amsterdamské Concertgebouw, turínském Auditorium RAI, ženevské Victoria Hall, londýnském kostele Saint Martin in the Fields, římském Parco della Musica, moskevské Koncertní síni Čajkovského. Hrál take na festivalech v Ljubljani, Berlíně, Santanderu, Vilniusu, Petrohradě, Bonnu, Cervantinu, Rheingau, Jeruzalémě a Varšavě. Účinkuje s umělci jako jsou Yuri Bashmet, Krzysztof Penderecki, Philip Glass, Michael Nyman, Massimo Quarta, Ennio Morricone, Luis Bacalov, Peter-Lukas Graf, Maxence Larrieu, Aurèle Nicolet, Anna Caterina Antonacci, Ramin Bahrami, Albrecht Mayer, Gabor Boldowsky, Jiří Bělohlávek, Federico Mondelci, Jan Latham Koenig, Catherine Spaak, Susanna Mildonian a orchestry jako komorní orchestr Moskevští sólisté, Vídenští filharmonici, Pražskou filharmonií, Petrohradskou filharmonií, Moskevským komorním orchestrem, Berlínští filharmonici nebo komorním orchestrem F. Liszta.
Je uměleckým ředitelem a zakladatelem fistivalu Emilia Romagna Festival a od roku 2001 je členem řídícího výboru European Festivals Association (EFA). V dubnu 2011 byl zvolen víceprezidentem prestižní European association. Je členem členem v porotách řady mezinárodních hudebních soutěží.

 

foto MFO & P.Vronský: Karel Martínek